2005 Slohovka

24. října 2006 v 14:42 |  Písmenka
Padá, teče a čas se vleče. Její pád lze definovat snadno - v=√2hg - a PLÁC. Padala rychle, hladce, až do svého konce td, který je rovný √2hg-1 - PLÁC. Dopadla a její dokonalá aerodinamická struktura byla roztříštěna o chladnou šedivou pokožku záři šedého velkoměsta. Tisíce jejích dětí, úlomků jí samé se rozletělo ve velkém kolotoči fyziky a jejích zákonů. Daleko, ale přece tak blízko. Jen malý dozvuk jejich dopadů - ozvěna velkého PLÁC. Osudová přitažlivost je přivedla k tomuto konci - hořkému, ale osvěžujícímu. Suchá tvář byla zavlažována jí a jejími dětmi ve velké ploše zachycené mikroskopem s rozlišením 10x60.
Na místo úmrtí/zrodu se nikdo nedostavil. Jen mdlé světlo pouliční lampy dopadalo na vlhké čelo. Kapka nebyla, její děti se spojily s dalšími ve vrstvu pomalu se linoucí vody. A v ní tisíce kapek, v jednom proudu. Proudící dolů, k cíli svého poslání, k Zemi. Plynuly a nimi čas. Pomalu a melancholicky se od sebe oddělovaly, toužíce po sobě a samostatnosti, aby se zase spojily ve své velkoleposti - v celek.
Kanuly níže po tvém nahém obličeji. Po jemných pixelech tvé tváře. Bržděny hrubostí, jež lidé necítí. Dosáhli očí, kde se setkaly se slzami, slzami uroněnými pro maličkosti a Svět. Pro mne a tvou samotu. Jemné to bylo shledání, sloučení dvou stejných cest v jeddnu, když svět plakal.
Slanost pohltila je, sůl se v nich mísila, kanuly dál. Samy ve svém celku ploužily se po tvé šedivé strnulé tváři. A ty jsi nic neříkala. Cítila jsi jejich něžný dotek, jejich pohlazení, které pocítíš jen tehdy, jsi-li sama a slzy - kapky deště jsou jediným skutečným vjemem z venší.
Pomalu naplnily obrysy tvého nosu, jen ty nevědomé kanuly mimo ně. Osamocené ve své ztrátě naděje. Tvůj nos čněl jak osamocený ostrůvek v záplavě smutku, poslední výspa světlého zítřka. Čas nestál, dochází k doteku s tvým dechem. Přívětivým v mém odloučení od tvého těla. Kapky se zachvěly pod náporem neznáma. Urychlilo to jen jejich pád, protože čas plynul naplňujíc prázdná místa budoucnosti. A s ním kapky. Vtékající do ďolíčků v tvých tvářích. Úsměv je vytvořil a kapky přijaly. Snoubily se s krásou tvého obličeje v tvé i jejich vzpomínce na minulost, kdy ještě nebyly samy v šedivém městě plném elektrických lamp a kamených tváří.
Stékali níže k tvým ústům. Tekli dále, ale jedna zůstala v koutku vychutnávajíce sladkost tvých rtů, jejich jemného doteku, po kterém toužím. Zaleskla se ve své dosažené dokonalosti a splynula s tebou. Nádherná ve svém pádu, ve své zkáze. Splynula.
Ostatní mezitím utíkaly k tvé bradě. Stékajíce až na samý okraj tvéo obličeje, aby se vydaly na novou cestu vzduchem, aby tě nechaly samotnou, jako jsem to učinil já. Jakoby se rozmýšely před tím dalším letem, jakoby se bály opusit tvou něžnou přítomnost.
PLÁC. První dopadla na šedivý beton velkoměsta a roztříštila se o jeho čelo rozlámané tisíci nohami lidí nevšímajících si nádherného dramatu na tvém těle. PLÁC, Plác, plác. Další a další následovaly a opět se tříštily. Rozbíjejíce svou dokonalost o hrubost chladného betonu. Vyplnily jeho povrch, jeho vrásky stáří, staly se jeho součástí. Odešly a již se nikdy nebudou dotýkat tvé krásy. Nahradí je jiné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama