30. 10. 2006

30. října 2006 v 20:39 |  Písmenka
Někdy, když tě samota zmáhá
propast v tvé hlavě se otevírá, projíždí
tebou, stejně jak mnou a mou myslí
pustina velkoměsta ve své šedi
je synteticky příjemná, lepkavá, jak
lidolapka, každý má své místo a neunikneš
ani nemůžeš, protože tvé kořeny, jsou mělké
jakou louže s rybou lapající po dechu, ležíš
na zádech, bledá noc skví se lampami jak tisíci
hvězdami.
Chladné je světlo, beton, tvé srdce a moje ruka držíce se
stébla v plném proudu za jarního tání mudrcova
rozjímání, v dešti myšlenek - geniality a
debility.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama