Rechenzentrum - Silence

2. října 2007 v 21:21 |  Muzicus
Kniha, ve které se básně nečtou, ale prožívají pomocí pohyblivých obrazů a jemné atmosférické hudby. Tvůrci sami říkají, že video je dalším nástrojem rovnocenným k hudbě. Hudbě pomalu se linoucí, místy až meditativní. K tonům plynulým, akustickým. K ruchům šumivým, elektronickým.
Marcu Weiserovi (Zeitkratzer) se podařilo přiblížit k ideální syntéze "klasické" akustické hudby a "moderní" elektroniky. Tato meta mu unikla o vlásek, či spíše o strunu. Celá zvuková stopa je poklidná. Vlnící se, neznatelně otvírající nová zákoutí. Když se do ní ponoříte, obejme vás jako oblačný polštář, který hýčká se vzdušnou jemností. Ticho před bouří, která nepřichází. Žádné prudké turbulence, hašteřivé hlasy orkánů. Když už přijde větší poryv, podobá se spíše pravidelným monsunům přinášejícím vláhu a vůni novoty. Přirozenost však vytváří i suché pasáty. Větry vanoucí z pevniny. Z hudebních krajin, ve kterých nejde o nový zvuk - experiment. Sázka na jistotu se projevuje především v lineárnosti hudby.
Jednotný proud melodie je citlivě narušován ve skladbách Rublevs Refugium, nebo Expedition Existenz. Elektronika intervenuje ve svůj prospěch, akustické (vzdušné) nástroje přihlížejí. Přesná rytmika hodinového strojku a telefonní ústředny je až neúprosná. Hlasy (proudy vzduchu) jsou digitalizovány a ztrácejí svou původní podobu, kterou naleznou ve skladbě Pantokrator.
Video od lillevan by mělo být rovnocenným nástrojem. Médiem uzurpujícím další část pozornosti tak, aby jste se stali přinejmenším pozorovatelem dění na tomto stříbrném kotoučku. Avizovaná inspirace ruskými ikonami (malíře Andreje Rubleva) je zjevná především v nečasovosti obrazů. Jednoduše plynou, rotují, prolínají se, přibližují a rozostřují se. Přítomnost rámečku místy svádí k tomu nechat video prostě běžet a vytvořit tak kinetickou obrazovou výzdobu. Nerušící okolí. Doplňujícího svými tisíci odstíny šedi. Šedi nadprůměrnosti. Nejedná se o žádný jednoduchý sled nahozených obrazů, ale pečlivé vybraných a upravených fotografií. S jemným, přesto viditelným zrnem evokujícím staré dobré celuloidy (ovšem bez jakýchkoliv škrábanců a prachu). I obal je vytvořen v podobném duchu. Jednoduchý bílý podklad s reprodukcí ikony Spasitele od Andreje Rubleva, kdy však ruší kolečko s oznámením bonus tracku - to mohlo být klidně opomenuto.
Celkově stojí za vytknutí někdy přílišná délka a rozvláčněnost jednotlivých pasáží. Weiser se sice snaží o oživení rychlejšími, elektroničtějšími pasážemi, ty však místy přicházejí pozdě, či končí ve středním - umírněném tempu. První ponoření proto může odradit, avšak čím hlouběji se člověk proniká, tím více se stává okolní čas relativnější. Záleží jen na náladě.
Muzikanti: Marc Weiser (zpěv, kytara, elektronika, perkuse), Reinhold Friedl (piano), Nicholas Bussman (cello), Nicolas T. Weiser (kytara), Maurice de Martin (perkuse, zambala, bubny, shorti), Franz Hautzinger (trumpeta), Akemi Takeya (piano)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alla Alla | E-mail | Web | 3. října 2007 v 16:03 | Reagovat

Hrubky týkající se čárek jsou, jak tak koukám, opraveny.:)

2 Pasik4a Pasik4a | Web | 3. října 2007 v 16:59 | Reagovat

JJ, za to ti dekuju.

Ale urcite sis vsimla, ze nakonec se zmeny tykajicich se vzdusnych proudu nekonaly

3 Alla Alla | E-mail | Web | 3. října 2007 v 20:04 | Reagovat

Všimla, ale nechtěla jsem na to upozorňovat. Takhle je to taky docela pěkné....

4 Pasik4a Pasik4a | 3. října 2007 v 20:10 | Reagovat

Diky

5 Zuzka Zuzka | Web | 5. října 2007 v 15:46 | Reagovat

Bezvadný článeček... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama