Still: Another exhibition of painting

28. října 2007 v 1:00 |  Exposure
Galerie Futura 25. 9. - 25. 11. 2007
Po přehlídce videoartu a sochy se ve Futuře představuje současná malba. Na první pohled zaujme název, "Another exhibition of painting". Jestli znamená "another" "jiná", či "další" si každým musí zodpovědět sám za sebe.

V tomto jediném slůvku může být úspěch a neúspěch celého projektu.
Budeme-li brát "another" jako "jiná", musíme se zeptat v čem. Jde o skupinovou výstavu s mezinárodní účastí reflektující současný vývoj na poli malby. Ale to ještě nezaručuje předznamenanou jinakost.
Budeme-li brát "another" jako "další", nebude otázek a návštěvník by měl jít na jistotu za tím svým. Ale zde je problém ve vystavovaných umělcích.
Všichni zúčastnění jsou dobře známí, už za sebou mají dost výstav. Všichni se nějakým způsobem snaží popřít, či rozšířit pojem malba. Ať už technickou cestou, motivem, či formou.
Federico Pietrella vyobrazuje klasické motivy. Při své práci však používá razítka, otisky prstů či silikon, kterým tvoří malé hádky. Ty pak mohou tvořit vlastní obrazovou linii, nezávislou na celkovém výjevu. Obrazy jsou jakoby tekuté, proměnlivé s osvětlením. Ve venkovním prostoru by zachycovaly výřez reality, pouze převedený na papír a to i s proměnou světla a stínu.
Klasický obraz po stránce formy reprezentuje i Nathan Ritterpusch, který svou specifickou technikou portrétuje nejen herečky 60tých a 70tých let. Svou techniku různě deformuje, pokrucuje realitu, připomíná mlhavé vzpomínky na dobu, kdy tyto dámy byly mladé.
Svou vlastní cestou jde Josef Bolf, který předvedl sérii menších pláten připomínajících dětské rytí do tuše (Špatná čtvrť). Ovšem s jeho typickým rukopisem, kombinací růžového snu a šedivé reality.
Milan Salák vystavuje cyklus pracovně nazvaný Fragments, na výstavě jsou však uvedena jiná jména a sám autor tvrdí, že ještě neví, kam práce na vystavených rámech dospěje. Salák boří klasické vnímání obrazu jako obdélníkového tvaru. Jeho rámy jsou různě zlámané, tvoří nepravidelné mnohoúhelníky. Šedá barva s pigmentem pak nejvíce připomíná povrch panelu. Střepy paneláků pověšené na zeď.
Roland Geissel vystupuje z plátna, nechává ho ležet bokem a své obrazy vytváří přímo na zdi. Mohou být doplňkem interiéru stejně tak jako samostatným obrazem v prostoru. Poté skutečnost zaznamená a vystavuje fotoreprodukce. Spojuje tak všechna "klasická" média, kromě filmu. Asi nejvíce připomínají dekorativní umění.
Užité umění reprezentuje Oskar Dawicki se svými Obrazy na otevření lahví. Umělecké dílo rozšiřuje své pole působnosti i na praktičnost.
Jakub Hošek je okamžitě identifikovatelný podle svého stylu. Na této výstavě ničím novým nepřekvapil.
Marek Kvetán se prezentuje instalací Všechny tváře Koránu. Digitálně modifikovanými obrazy stránek této knihy, která zakazuje zobrazovat člověka. Výsledkem je cynický pošklebek na tváři návštěvníka.
Evžen Šimera představuje obraz Hygienik welcome. Namalovaný pro Šimeru charakteristickou technikou stékání barev po deformované ploše. Autor řídí pouze množství barvy, vše ostatní je pouze na plátně samotném.
Tomáš Vaněk vystavuje jeden ze svých Participů, lehkých, téměř neznatelných zásahů do reality. Tentokrát zachytil odlesky na oknech Futury. Jejich barvu však převrací v černou a modifikuje tak skutečnost.
Jan Šerých vystavuje videosekvenci svých prací Remember me, který je jedním z nejzajímavějších exponátů. Shrnuje v ní reprezentativní většinu své práce. Typografií říznuté obrazy jsou visuálně silné samy o sobě, ale ve větším počtu se jejich účinek násobí a práce Jana Šerých dostává větší rozměr.
Jeff Wyckoff se představil videem Alfa-Omega. Visuálně zajímavým počinem, který je ale emocionálně až příliš chladný.
Adám Szabó zobrazuje plynutí času. Pomalé změny na videu stylisovaném do nizozemského zátiší. Ovoce postupně podléhá zkáze, rozpadá se, hnije. Vanitas.
Anna Orlikowska je zastoupena Filmem o červech II a Tichem. V obou zachycuje umělcem neřízený pohyb v přírodě.
Dále se představuje Dušan Zahoranský
Celkový koncept výstavy je zajímavý, jde o jednu z mála skupinových výstav, které opravdu drží pohromadě. Kurátoři respektují většinu z hlavních proudů v současné malbě, reflektují je a dávají do vzájemného porovnání. V labyrintu Futury pak návštěvník bloudí, hledá a nachází, porovnává a vstřebává. Je to cesta, která má svá světlá místa, ale i úskalí, každopádně zaručuje příjemný zážitek. Název výstavy se po jejím projití dá přeložit jako "Další výstava malby". Další, protože neobjevuje nic nového, reflektuje současnou malbu v adekvátní šíři a pozornosti.
OFICIÁLNÍ TEXT:
Po videu a soše FUTURA představí od 26. září další rozsáhlou kolektivní výstavu věnovanou jednomu z klasických médii současného umění: malbě. Malba. technika používaná od pravěkých dob a nejstarší umělecké médium vůbec (několikrát již různými avantgardami XX. století odsouzené k smrti), zažívá v posledních desetiletích značný revival, a mnoho i tzv. progresivních a mladých umělců se jí věnuje s elánem a evidentní radosti. Malba jako prvotní instinkt člověka a přirozené, zásadní potěšeni tvůrčí bytosti?
Možná, nebo jistě. Na druhou stranu nelze zapomínat, že malba stále nejlépe odpovídá potřebám tržního systému, a že obrazy jsou v globální ekonomii mnohem lepšími komoditami než jiná média. Je třeba mít na paměti, že tento současný revival malby má své kořeny i v této skutečnosti.
Záměrem výstavy je z jedné strany dokumentovat toto "potěšeni z malováni" v některých zvlášť evidentních případech, z druhé strany zkoumat aktuálnost malby jako média ve XXI. století skrze práce několika umělců, kteří maluji jinak. Práce těchto umělců se nachází jakoby "na hranici" a výsledkem může byt například video-art nebo instalace, přesto však nadále reflektuji - byť v jiných médiích - tu samou věcnou podstatu malby: tvar, barvu, rytmus nebo její konceptuální dimenze a aktualitu. Spíš než systematickou přehlídku malby, jichž jsme viděli v Praze v poslední době několik, jsme chtěli prezentovat různé přístupy k otázce "malby" a ještě víc k definici pojmu .obrazu".
Malba jako dějepis: ve smutných příbězích Josefa Bolfa malba, ať klasická (štětcová) technika nebo graficky vyrytá kresba tmavšího podkladu, nejlépe odpovídá autorově potřebě volného lyrické vyprávěni, ze kterého vznikají dětské pohádky jakoby na půl cesty mezi snem a noční můrou, kde se růžové a černé barvy kombinuji v typickém, symbolickém kontrastu opaků.
Malba jako evokace: Nathan Ritterpusch záměrně deformuje svoji dokonalou malířskou techniku. Jeho náměty jsou v neustálém pohybu, aby technika odpovídala jeho poetice a zobrazovala interferenci času v tvůrčím procesu. Jeho oblíbenými modelkami jsou herečky a modelky z šedesátých let, stejného věku jako autorova matka. Malíř je maluje ve své dávno pominulé kráse. Snaží se malbou zachytit pomíjivou chvíli jejich dokonalosti, ale jejich tváře jako portrét Doriana Graya) se pomalu na platně rozpadají.
Malba jako styl: obrazy Jakuba Haška rychle našly své místo na české výtvarné scéně diky podařenému nalezení vlastního originálního stylu. Slovo styl v jeho případě není staromódním výrazem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak, správně definuje jeho sebevědomé zařazení mezi street arlists: mezi graffiti a komix, dva undergroundové světy, kde je styl, jako umělcův podpis, alfou a omegou každého tvůrčího procesu.
Malba jako provokace: Oskar Dawicki se dlouho zabýval performancí a různými uměleckými gesty s posunutím hranice zkušenosti své vlastni jako umělce i svého publika. Jako ne-maliř přizván k malířské výstavě soustředil svou práci vtipně na zkoumáni otázky role a významu malby a malíře v širším společenském kontextu.
Malba jako interakce: Roland Geissel maluje vlastníma rukama třírozměmé pokoje, následně je fotí a na závěr, většinou jako fotografie, vystavuje. Zdlouhavý proces, který začíná pár skicami a modely, následně ožívá v reálném prostoru, aby se pak vrátil ve fotografických abstraktních obrazech na stěny galerie, je metaforickým spojením všech medii a zkušenosti v syntetický celek.
Malba jako kultura: Dušan Zahoranský cituje ve svých posledních pracích obrazy, více či méně známé, vybrané z celé historie umění. Při malováni je deformuje dle oblíbené manýristické techniky anamorphosis. Hraje si s napětím, které vzniká mezi obrazem deformovaným a uměle vráceným (fotografickým procesem) do své původní formy. Umělec reflektuje vztah mezi uměním a jeho historii, mezi každodenním děním a paměti dlouhé umělecké tradice. Nedělá vlastně nic jiného než to, co dělá ve své tvorbě každý jiný umělec.
Malba jako existence: Federico Pietrella v malířském procesu zachycuje časovou dimenzi, která ho zajímá nejvíce.
Akce malování se stává symbolem lidského života, jeho trvání a nesmyslnosti, neopakovatelnosti a morality. Malířská technika se přizpůsobuje jeho myšleni, autor si vždy nachází způsob, jak připojit koncept k vlastni realizaci: ať maluje datovými razítky, nebo vlastními otisky prstů. Jde mu pofad o stejnou věc, zobrazit to, co se zobrazit nedá, tvář času.
Jeho silikonové malby, kde se každý znak dá číst samostatně, jakoby miniaturní action painting, vypráví také o čase jako o sekvenci jednotlivých dějů.
Malba jako řemeslo: Milan Salák se definuje jako malíř, přestože pracuje s mnoha dalšími médii. K malbě se pravidelně ze své vnitřní potřeby vrací, pravděpodobně vždy, když hledá sám sebe. Instalace, kterou vystavuje tentokrát. se soustředí na samotné základy malby, jež zpochybňuje v jednom z jejich primárních předpokladů:
obdélníkový formát.
Malba jako syntéza: Marek Kvetán nejčastěji pracuje s počítačem, používá sofistikované programy, které sám vymýšlí. Těží z různorodých zdrojů: z literárních textů, fotografií, webových stránek, kultovních filmů. Výsledkem jeho práce je většinou obraz, elegantní, abstraktní kompozice barev a linii. Jako mnoho jiných umělců, nejakutněji cit!
základ ni potřebu: objasnit, uspořádat a zobrazit komplexní realitu světa kolem sebe v jednom srozumitelném obrazu.
Malba jako systém: Tomáš Vaněk se zabývá několik let otázkou malby a jejího významu. Aby se co nejvíce přiblížil ke konceptuální podstatě malby, vzdal se štětce a maluje mnohem abstraktnější technikou (spreji a šablonami).
Každý nový Particip, často velice diskrétní, minimální intervence na hranici viditelnosti, přináší nový subtilní komentář, nejenom o malbě, ale i o umělci a roli umění.
Malba jako výzkum: Jeff Wyckoff je renesanční postava umělce a vědce v jednom. V jeho práci a životě nejde oddělit umělecké a vědecké hledání, jelikož se vzájemně proplétají a ovlivňují. Jako vědec je zvyklý i v umění hledat pravdu. Jako umělec má sklon dívat se na mikrokosmy v pohybu pod jeho mikroskopem mnohem komplexněji a okouzleněji než jeho kolegové z laboratoře.
Malba jako napětí: Evžen Šimera se už delší dobu zabývá otázkou autenticity v malbě a umění všeobecně (nejdříve ve svých plátnech a teď i ve svých stékaných rámech). Jeho pravidelné dripping není jen ironickou parafrází malířské techniky popularizované mistry americké Action Painting (Pollock a spol.), ale také zajímavým komentářem několika věčných otázek, neustále se opakujících v celých dějinách západního umění: pořádek versus náhoda, pravidla versus anarchie, disciplina versus bezděčnost, Apollon versus Dionýsos..
Malba jako hra: mluvit o hře v tvorbě Jana Šerých neznamená zmenšovat význam jeho práce mezi nejzajímavějšími autory jeho generace, ale zdůraznit roli hráčských (a zároveň systematických a metodických) elementů, které stojí ve středu jeho zájmu. Interakce mezi čistě geometrickou (abstraktní) tváří a tváří jinou (texty, písmena) formálně stejně abstraktní, ale s bohatě přidaným významem, získává v sekvenci video obrazů ještě větší dynamiku než v obrazech statických.
Malba jako evidence: fotografie a videa Anny Orlikowské se pokouší o nemožné, o nesplnitelný úkol: kata1ogizovat svět a jeho součásti, jak přírodní jevy a tvory, tak lidské artefakty a relikvie. Při jejích pokusech však dokáže, jakoby náhodou, docílit jiné dimenze. Její "A Film about Worms. vznikl určitě díky její fascinaci pulzující živou hmotou.
Výsledek je ale docela jasným, silným vizuálním zážitkem připomínajícím nejlepší obrazy Action Painting a Informelu.
Malba jako touha: Adám Szabó je sochař, který se v minulých letech nejvíce věnoval videotvorbě. Jeho kouzelná videa vychází z jeho sochařského vzděláni a fonny mentis, přitom jsou však cítit silnou potřebou vycházet ze staticity jednoho média do mnohem zajímavějších kontaminací. Ve svých nových videích Szabó přidává své práci ještě jednou dimenzi a konfrontuje se s klasickým námětem malířství: zátiší. Výsledek není jen pohyblivým obrazem, ale i zajímavou reflex! plynuti času. memento mori.
Fotky z výstavy a z oficiálních stránek Futury jsou zde.
PODĚKOVÁNÍ:
Milanu Salákovi za komentovanou prohlídku, příjemný dialog a zvednutí seběvedomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 m. m. | Web | 28. října 2007 v 10:48 | Reagovat

He ... na záčátku jsi nadhodil podstatný téma. Ale jak to tedy je ? Byl celek shlédnutí "dalších" kousků dobře osvědčených "nezavedených" malířů, nebo to byla "jinakost", která malbu posouvá ? (Já vím ... nejde na to odpovědět.)

......

Docela mě mrzí, že jsem propásl ten videoart. Zajímalo by mě  ve finále srovnat, všechny ty tři vejstavy.

Důvod: na Forma sleduje risk, jsem byl z některých věcí jelen a nebyl jsem schopnej (a nejsem schopen doteď) odpovědět, jestli jsem už tak mimo, nebo to byly sračky (jako prototyp mám na mysli hvězdu výstavy Rachel Harison - měl jsem pocit deja-vu: zoufalá kreativita v 70 letech). Z jinej věcí jsem byl nadšenej a rozčilenej zároveň (jak to, že je to tak dobrý !!!!) - teď mám na mysli především Christiana Gebhardta.

Still jsem neviděl, ale podle tvojí recenze odhaduju, že to bude menší nejistota, než socha.

2 Pasik4a Pasik4a | 28. října 2007 v 15:48 | Reagovat

Me to prislo jako sazka na jistotu, clovek vedel na co pude, co ma od koho cekat (viz Bolf, Hošek, Pietrella). Neni to "jiná výstava" je další.

Já tohle téma ještě snad rozvedu, stojí rozhodně za to, pozměnm článek. Tenhle byl psanej víceméně z dlouhý chvíle, a bay se neřeklo, že píšu pomalu, když už sem ho slíbil.

Trochu to pozměnim a dám tam víc názoru, tohle mi teďka přijde jako suchej výčet.

3 Pasik4a Pasik4a | 28. října 2007 v 18:49 | Reagovat

Tak už poupraveno

4 ščoty ščoty | Web | 28. října 2007 v 19:35 | Reagovat

asi by to chtělo nějaké interpretace,abych si to dokázala představit;-)

5 Pasik4a Pasik4a | 28. října 2007 v 21:39 | Reagovat

Jsou v Galerii Still: Another ehibition of painting

6 hanci hanci | Web | 20. listopadu 2007 v 18:39 | Reagovat

Tak se mi splnil jeden malý sen - viděla jsem tuto výstavu. Neumím o ní vůbec mluvit tak odborně a učeně jako ty a m. - mohu jen říct, že jsem byla nadšená - tím prostředím - nic podobného jsem ještě neviděla - a pak těmi pracemi. Těžko bych hodnotila, co pro mě bylo nejlepší, hodně se mně líbil R. Geissel, M. Salák (u toho jsem byla docela šokovaná, protože z interpretací, které jsem viděla předem, jsem myslela, že jsou to obrazy na plátně - a ne přímo deformovaná plátna - tvary nepravidelné), J. Šerých - ten se mně líbil moc, J. Bolf na mě působil hodně depresívně, ale je výborný, J. Hošek  - no jak vidím, vyjmenovávala bych popořadě asi všechny. Jen hodně nepříjemně na mě působili ti červi A. Orlikowske - ale to jenom proto, že to byli červi (směji se). Jsem opravdu hodně ráda, že jsem to mohla zažít.

7 Pasik4a Pasik4a | 20. listopadu 2007 v 21:43 | Reagovat

To neni o ucenosti, statne tu postradam.

me Geissel fascinuje uy jenom proto, ze spojuje architekturu s malbou, to ja rad...

8 m. m. | Web | 20. listopadu 2007 v 23:36 | Reagovat

nemáš - jako já - pocit, že to co Geissel udělal ve Futuře je podtstatně blbější, než to co bylo na fotkách z předchozích malboinstalací ?

9 hanci hanci | Web | 21. listopadu 2007 v 0:07 | Reagovat

m. - no jenže ten prostor, který mu asi byl určený pro předvedení, byl podstatně horší, než byl na těch fotkách. Možná i proto to nebylo tak dobré. I když - mně se líbilo i to.

10 Pasik4a Pasik4a | 21. listopadu 2007 v 8:43 | Reagovat

Me rpsilo, ze by potreboval clenitejsi prostor, ne jenom jednu mistnot, jeste k tomu skoro krychlovou. ja bych treba nezustal jenom na stenach, ale sel bych i do prostoru, ale to on nedela, skoda.

11 m. m. | Web | 21. listopadu 2007 v 10:01 | Reagovat

no, mě to právě přišlo spíš koncepčně odfláknutý, poněvadž ty prostory na fotkách, se malbou posunovaly a kvalita Geissela byla v tom, že je tou malbou našel - dal si práci ten prostor pochopit (nebo náhoda? asi ne) a zpracovat: spojení architektury a malby.

Ve Futuře vůbec nezareagoval na to, že je prostor klenutý, diagonálně průchozí, osvětlený lineárními zářivkami atd - to všechno v těch předešlých domejšlel.

Futurovská místnost byla (sama o sobě) zajímavá právě tou průchozí diagonálou protínající repetici valených kleneb. Má to iks směrů a významů ve 3D. Jenže tu malbu a architekturu nespojil (si myslím), ale jako kdyby proti prostoru buď bojoval, nebo na něj kašlal a udělal narychlo to svý.

Ten prostor vybízel k vybočení z šablony Geisselových předchozích děl a on  to nechal ležet - proto mě vlastně poňouká o tom polemizovat.

12 Pasik4a Pasik4a | 21. listopadu 2007 v 23:33 | Reagovat

Mas pravdu, me tam prave stvala ta nevyuzitost klentby, jedinyho, co narusuje tu krychli. A on se na to vykaslal, jinak s krychli se dle meho nazoru da delat ohrome veci. (tomi pripomina zbidacenej Slaon architektu).

Ja o tom zas tak moc neuvazoval, ale asi na tvuj popud zacnu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama