Klíč ke štěstí, slohovka

7. ledna 2009 v 19:38 |  Písmenka

Tak tyhle okamžiky miluju. Sedim ve vlaku a za okny je šeď. Holešovice jsou touhle dobou mrtvý, ještě víc, než kdejaký jiný nádraží. Jsou šedý, nebe je šedý, zem je šedá, jen vagony jsou šedočervený. Rozjedou se přesně za dvacet jedna minut. die fabrik und das darunterliegende grundstück gehören dem besitzer, der ein konzern ist. die fabrik freut sich trotzdem, wenn frohe menschen sich in sie ergießen, weil solche mehr leisten als unfrohe. die frauen, die hier arbeiten, gehören nicht dem fabriekbesitzer.

Na kolenou mi leží katalog Nielsena, budu potřebovat nový barvy, taky proto, abych měl na čem psát. Určitě už víte, že tu je Elfriede Jelinek. Vím o ní tolik, jako o lidech, co sedí ve vedlejším kupé.

Už i kupé, kde sedím je téměř plné. IŤák, co mi pořád kouká přes rameno, studenti na cestě domů a Witold Gombrowicz. Schyluje se k zajímavému trialogu, snad to nebude triální monolog, daleko líp bych snes triviální.
G. říká: "V každé zemi se vede válka, zdejší válka není politická, ale je to temný a zákeřný zápas mezi pohlavími." K. reaguje: "Pouštíte se na tenký led, vždyť tu s námi sedí Elfriede Jelinek." G. pokračuje: "V literatuře pro ženy vládne laciná sentimentalita, nesnesitelný patos, neuvěřitelná konvenčnost." J. oponuje: "píší ji muži. je to jedna z věcí, které nám podsouváte. naše domnělé slabosti jsou ty vaše, frustrovaných mužů, které jste přenesli na nás.
Čtyři minuty jsme měli být na cestě, letět poli, daleko a rychle. Dneska sem nemoh dospat. Převaloval sem se, v hlavě zněla Leningradská a Ben Frost. Pusťte se mou hudbu v co nejmenším prostou na co největší aparatuře. Pustil jsem si ji ve svojí hlav na aparatuře vzpomínek. Myslel sem, že se mi rozskočí. Bylo to krásné. Hraje Lento a capriccio od Liszta.
Jedeme. Praha je šedá, deštivá a chladná, tak vroucí, že není nikdo, kdo by ji nezbožňoval. Staví se nový Karlín. Projíždíme kolem rozpadlých skladišť, který ležej u nohou nových budov. Rychle přes Palmovku, otočit kolem jeřábu vstříc Libni a cestě.
K. prohlásil: Foucault jasně mluví o dispozitivu sexuality, o jeho represích v zájmu udržení rodu, vrstvy, krve a ekonomické zdatnosti. J. vypískne: "o tom je můj román liebhaberinen!" K. nezastavuje: " Vy jej ale vytrhujete z kontextu světa." J. vrací: "ukazuji modelovou situaci." K. zřetelně: "Chci skutečnost."
V Libni stojí stále stejné domy. Podobné Zlínským mrakodrapům. Konstrukce/mříž vyplněná zdivem. V Libni někdy zdivo chybí.
Liszta mám jako budík. Vstávám, věci mám připravený od večera. Snídaně, housky s marmeládou od babičky. Jahody se narodí a uzrají, pak je lidé seberou, umyjí, roztřídí. Několik jich dají do starých punčoch a mačkají je. Hmotu povaří, dají do sklenic a je na světě marmeláda. Právě to jsem si dal.
V místě, kde se střetávají tři tratě se střetávají tři názory. Voda teče v kanálech. Jedeme lesem a za ním prosvítá město. Z druhé strany tohoto papíru je dialog Giordana Bruna O nekonečnu, universu a světech. K. se ptá: " Giordano, může být touha, například k vědění, nekonečná? B. přemýšlí: "Jestliže mluvíme o nekonečnu, o nekonečném jsoucnu, jehož důkazy jsem přinesl, můžeme říci, že touha k vědění může zaujímat všechny polohy a rozměry mezi nekonečně velkou a nekonečně malou. J. vstupuje: " nesouhlasím. touha může mít tyto krajní hodnoty pouze jako touha fyzická, nikdy ne k vědění." G. páčí: "Lidé chtějí vědět, chtějí znát proč, aby věděli - touží." J. sarkasticky: "muži touží po vědění, touží po něm jako po možnosti ovládat. mužská touha po vědění - ovládnutí je nekonečně veliká." B. nechápe: "Mluvím o prostoru." J. triumfuje: "tím to potvrzujete. snažíte se ovládnout prostor."
Proletěli jsme Úvaly.
Český Brod. Sklady a sila. K šedé barvě se přidává vybledlá zem zelená. K nebi trčí dvě antény, televize. Nejsou slyšet pražce. Vznáším se dva metry nad zemí, v korunách křoví, uprostřed polí, skrz domy. Cesta, která má cíl.
Po snídani sem si vzal věci. Zavřel dveře a vešel do města. Pršelo a bylo chladno, přesně tak, aby to štípalo. Nad šedivým městem se vznášel červenožlutý billboard. Přijel červenobílý autobus. Nastoupil sem přešel do metra. Dojel na nádraží. Holešovice sou touhle dobou mrtvý.
G. pronáší: " Má diagnóza je taková: domnívám se, že všechny ty choroby, o nichž jsme mluvili, pocházejí hlavně z určitých představ, které jsou přežitkem. Muž je zvyklý si představovat ženu určitým způsobem a hledat v ní určité vlastnosti, kdežto jiné ne. Žena se samozřejmě snaží uspokojit mužovu touhu, a on zase její. Často však naše představivost pokulhává, ochromují jí různé atavismy, zděděná přesvědčení; je, abych tak řekl, pozadu za námi samými." J. dodává: "jistě, žena je frustrována daleko víc. je na ní vyvíjen tlak. chce se zalíbit, ale být sama sebou, to je zásadní rozdíl. žena má být tím, kým chce. ne mužovým snem." G. říká: "Toto platí i obráceně." J. vrací: "muž uplatňuje moc." G. Smečuje: "Žena je zákeřnější."
Plochá vesnice a nad ní gotický kostel s barokní věží. Je jednou z mnoha, kolem pole. Ve vlaku klid.
G. páčí: "Ano, uznávám, muž bere ženu ve starých vzorcích, ale to se mění." J. vstupuje: "zásluhou žen." G. vyvrací: "Zásluhou všech."
Vjíždíme do Kolína. Vysoké zdi. Stavějí tu nový koridor, vlak plave v blátě, otírá se o staré domy, tak blízko. Jsou tu nové tvary. Ten pohled stojí za to. Podjíždíme most, vidíme Labe, přes něj jiný most, splav, ostrov, na něm dvě vrby. V Kolíně se přidává žlutá. Před měsícem tu instalovali nový výhybky. Rekonstrukce nádraží. Budovy pod lešením mají své kouzlo. Jsou bez fasády, nahé, kryté pouze tou strukturou.

Horkovodní trubky, za nimi fotbalové hřiště, na obzoru silueta sila. Elektrárna Chvaletice se svými chladícími věžemi, stoupá z nich pára, je zoufale majestátní. Délka oblak páry je srovnatelná s nekonečným vlakem vezoucím uhlí, který právě míjíme. Na silnici je voda, auta se kloužou, děti na nás mávají. Nejedou v zácpě, není to páteční cesta.
G. přemýšlí: "Sexualita je důležitá pro chod společnosti, pro její rozvoj." J. nesouhlasí: "sexualita je nástroj moci/vlivu. vymysleli ji muži, žena je prvním sexuálním objektem." G. opravuje: "Žena není fetiš. Sexualita je vrozená všem, pohlaví nehraje roli." J. oponuje: "pohlaví hraje zásadní roli."
Polní cesta plná louží a bahna. Jedeme v úvozu, kolem keře, větve spletené. Slova Elfriede a Witolda poletují kolem. Trefili jsme vrabčáka, který je už nikdy nebude následovat.



Konec cesty, ale cíl tu není. Nádraží je plný. Proud lidí. Jedna masa. Mdlé světlo a neustále hlášení. Je to frmol, na který sem si už zvyk. Je tak běžný, že ho nevnímám.







Vlak přijíždí, včas, zastavuje se skřípěním, chvěje se a hučí. Lidé vystupují. Jsme spolu. Nakonec se klíč našel.







Citováno z:
Gombrowitz, Witold, Naše erotické drama, Společnost pro Revolver Revue, Praha 2008
Jelinek, Elfriede, liebhaberien, Rowohlt, Hamburg 1993

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ratka ratka | 8. ledna 2009 v 13:38 | Reagovat

Jelinek je zajimava zenska. nenavidi muze? Ja mam muze rada.  Beru je jaci jsou. My zenske jsme taky celkem narocne. Je pravda ze jsem na muze, s zenskou jsemnikdy nic nemela. Kdyby se mi libily zenske tak bych treba taky muze nesnasela.

2 Pasik4a Pasik4a | 8. ledna 2009 v 15:15 | Reagovat

Ja neznam jeji vztah k muzum, je zenata a znama jako feministka

podle me ma jen velmi sarkasticky a dobre mireny humor, uznavam, nekdy az moc dobre mireny a tak liebhaberinen nekdy odkladam

3 radka radka | 8. ledna 2009 v 16:06 | Reagovat

znam ji hodne let (tedy jeji dilo) urcite je humorna. Myslim ze dokonce dostala nobelovou cenu, ne? To byl poprask v zatuchlem Rakousku :o))) Malem je roztrhlo.

4 Pasik4a Pasik4a | 8. ledna 2009 v 16:24 | Reagovat

Jo, dostala, tusim 2004

No u nas to byl taky humbuk, to si jeste pamatuju, dostala to stara feministka s postupama postmoderny 60. let,,,

5 # m. # m. | Web | 13. ledna 2009 v 9:12 | Reagovat

8:32'. Ležím doma nachcípanej. Moje žena mi šla koupit snídani a léky. Už si ani netěžuje, že v mým bytě nemám lednici. Pomalu jsme se protahovali, pokašlávám, smrkám, líbám jí ramena. Líbám jí v podpaždí. Cítím jak voní. S rýmou to nebude tak zlý. Oblékla si noční košili, na to svetr a vydala se do zimy. Sedám si, zapínám zářivku ležící u postele. Oblékám si tričko. Zapálil jsem si cigaretu. Jo, nebude to tak hrozný. Kouření mi chutná. Sedím v posteli, na kolenou laptop, zapíjím antibiotika čajem a čtu tenhle článek. Čaj mi udělala mátovej. Koupím lednici. Musím vyrobit stůl. Pevnější postel. Trochu větší postel. Podle mýho přinese teplý tmavý rohlíky a máslo. Namaže mi je máslem a medem. Koupím čtyři židle. Pevný židle. Políbím jí na ruce, na nohy, na ramena, na vlasy.

9:02'. Půl hodiny pryč. Píšu Vaškovi komentář na blog. Stejská se mi. Už aby tu byla.

6 Pasik4a Pasik4a | 13. ledna 2009 v 16:58 | Reagovat

Za tohle by te nase profesorka pekne sjela, bys dostal tak za 4

me to ale dost sedi, cte se to dobre a sem hodne rad za obsah, teda na to, ze bys moh bejt zdravej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama