Michel Foucault - Dějiny sexuality

8. ledna 2009 v 23:14 |  Litera
Michel Foucault (15. 10. 1926 - 26. 6. 1984)
Narodil se jako Paul-Michel Foucault v Poitiers. Otec, chirurg, si přál, aby se stal lékařem. Michel nakonec vystudoval College Saint-Stanislas a Ecole normale superieure. Při studiu se několikrát pokusil o sebevraždu, pravděpodobně kvůli své sexuální orientaci.
Studoval filosofii (1948) a psychologii (1949). Za svůj život přednášel na mnoha universitách, například v Uppsale, Hamburku, Varšavě, Tunisku, USA, Brazílii.
Jako většina francouzských intelektuálů vstupuje do Komunistické strany a to v roce 1950, o tři roky později vystupuje a až do konce svého života zaujímá protikomunistické postoje. Pomáhá například polskému hnutí Solidarita.
Umírá v roce 1984 na nemoc spojenou s AIDS, kterým se pravděpodobně nakazil v Kalifornii. Podle jeho závěti nesmí být zveřejněno žádné jeho další dílo, které nevyšlo za jeho života.


Michel Foucault se vyhýbal označení filosof, daleko častěji pro sebe používal titul historika. Většina jeho knih se opravdu noří do historie, aby zmapovala a dokonale popsala systémy moci, lidského jednání a dobových diskurzů. Foucaultův styl je možné přirovnat ke strukturalistům, kterými byl ovlivněn (Claude Levi-Strauss, Roland Barthes), ale vždy se vyhýbal jakémukoliv srovnání. Dále na něj měl velký vliv existencionalismus, s Jean-Paul Sartrem vedli údajně mnoho polemik, a fenomenologie, především Martin Heidegger a Edmund Husserl.
Foucault svou práci nazývá archeologií vědění, tzn. zkoumání historie pomocí diskurzů, jak bylo zmíněno výše. Nezajímá se o velké dějinné události a data, přesto je poměrně snadné k nim připojit Foucaultem popisovaný vývoj diskurzu. Jde o velmi podrobné analýzy lidského myšlení, důsledků utváření obecného mínění a jeho vliv na celou společnost. Velmi často se uvádí jako nejlepší příklad jeho studie Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení. V této studii se také vyhradil vůči strukturalismu, především kvůli ideje absolutní univerzality a kontinuálnosti dějin. Píše o prvku náhody a především moci, která se v jeho pojetí vymyká člověku. Moc bez lidského měřítka je zřejmě nejpatrnější v první knize Dějin sexuality, kde píše především o její represivní části uplatňované vůči sexualitě.


Michel Foucault - Dějiny sexuality I - Vůle k vědění
Vůle k vědění je první svazek rozsáhlejší práce Michel Foucaulta zabývající se tématem sexuality. Za jeho života byly vydány ještě dva svazky, Užívání slastí a Péče o sebe, ve kterých hledá roli sexuality především v řecké tradici a rané křesťanské společnosti.
Vůle k vědění zkoumá spíše obecné chápaní sexuality, její kvalifikaci a represi v průběhu především 17. až 19. století. Foucault podobně jako strukturalisté přednáší myšlenku manipulace sexuality mocí, především pak vytvářením diskurzů. Drží se strukturalistické teze, která říká, že v jeden čas může existovat více diskurzů. Foucault se v těchto obecných povědomých a hodnotách snaží nalézt regulaci a potlačení. Za další z represivních nástrojů pak považuje vědecké zkoumání sexuality, katalogizaci sexuálních "abnormalit" a snahu o mocenské a ekonomické udržení zdravé společnosti. To předvádí nejvíce na zákazu onanie, která je v dobových lékařských zprávách charakterizována jako nemoc s mnoha vážnými důsledky. Sleduje snahu o její vymýcení především ve vyšších společenských vrstvách, kde by byl vývoj "poškozené" generace katastrofou.
Další téma, o kterém Foucault píše je omezení sexuality pouze na manželský svazek. Snaží se nalézt důvod, proč se moc a diskurz snaží sexualitu takto omezit a "normalizovat". Shledává ho především v potřebě ekonomického růstu a mocenského vlivu. Přináší termín sexuální dispozitiv, čili reprodukční síla, kterou v daném okamžiku disponujeme. Jde tak vlastně o umělé řízení nativity populace a její regulaci, opět pomocí vytváření diskurzů. V této kapitole také hovoří a potřebě regulovat energii, vkládanou do sexuálního styku a její použití v ekonomickém procesu. Ukazuje tak na další aspekty vzniku rané kapitalistické společnosti.
Ve své úvaze také nepřímo říká, že láska je uměle vytvořeným pojmem, podobně jako slast, která opět tvoří jeden z manipulačních a mocenských nástrojů. Jde pouze o vytvoření dalšího diskurzu, sexualitu je potřeba svázat láskou (rodinou), ale dopřát jí i slasti, určitý druh stimulace reprodukčního systému.
Vůle k vědění pak může vést k osvobození jedince od těchto uměle vytvořených normalit k přirozené svobodě, nebo také k jejich poznání a použití opět k represi. Je také možné, že tato vůle vytvoří další diskurz, tak jak naznačuje Foucault, že věk lásky je možná už za námi, nastupuje věk sexuality.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ratka ratka | 9. ledna 2009 v 8:15 | Reagovat

Tak to mi nluvi z duse. Podepsala bych kazde slovo nekolikrat. Muzu si pak z toho neco vykopirovat na svuj blog?

2 hanci hanci | Web | 9. ledna 2009 v 10:07 | Reagovat

Hm, možná tomu úplně špatně rozumím, tomu poslednímu odstavečku. Nechtěla bych žít jen ve světě vědění, bez citu, nebo aby vše bylo řízeno věděním, věděním dojít k svobodě v oblasti citu......... a věk sexuality - sex je jedna z nejkrásnějších věcí (když ne úplně nejkrásnější), ale bez citu a lásky - to bych teda už vůbec nechtěla. A zdá se mně, že k tomu, bohužel, všechno spěje.

3 ratka ratka | 9. ledna 2009 v 14:04 | Reagovat

Hanci,  nekdo se bere z lasky, miluji se a najednou zjisti ze jim sex nejde. Proc? Protoze ho neumi. (treba zena) Nedokaze se sexualne odevzdat a uvolnit jako takova. Nikoliv vuci partnerovi. Obecne. Je to jako jezdeni na lyzich. Muzu mit skvele lyze, partu lidi s kterymi budu jezdit ale dokud se nenaucim lyzovat tak nebude nic. To lyzovani pak funguje kdekoliv a s jakymikoliv lyzemi.

Sexualita bez vztahu a spirituality je prazdna. nenaplnena. chuda. Ale porad je to jen sexualita. nelze ji podle me proto odsuzovat.

Kdyz do ni nekdo vlozi vztah a dokonce spiritualitu tak ziska neuveritelny rozmer. Nekonecny.

A naopak partnersky vztah nebo spiritualita bez sexuality jsou nenaplnene. nouzove reseni.

4 hanci hanci | Web | 11. ledna 2009 v 13:42 | Reagovat

Radko, zase odpovídáš na něco jiného, než já jsem myslela. Nebo potvrzuješ to, co jsem myslela. Často mně připadá, jako kdybychom jely po kolejích, které vedou vedle sebe, když reaguješ na můj komentář.

Jinak s tím, co píšeš, naprosto souhlasím. Je to i můj názor.

Dobře, žes do závorky napsala to slovo "třeba" - protože se to týká jak ženy, tak muže - stejnou měrou.

5 Pasik4a Pasik4a | 11. ledna 2009 v 16:17 | Reagovat

klidně si to zkopíruj

Tam je dost těžkých vůbec pochopit co myslel Foucault sexualitou, protože on se skoro vůbec nevěnuje fyzickejm projevum, prave tim ji podle me dokaze dat na roven laskce, kterou si myslim, umime predstavit docela abstraktne, zatimco sexualitu (jeste) ne, v tom je asi ten bod zlomu

6 Pasik4a Pasik4a | 11. ledna 2009 v 18:02 | Reagovat

"A protože spravedlivé jednání a všechny ostatní krásné a dobré činnosti uskutečňují pomocí ctnosti, je prý zřejmé, že spravedlnost a každá jiná CTNOST JE VĚDĚNÍ"

Xenofón; Vzpomínky na Sókrata - kniha třetí

7 radka radka | 12. ledna 2009 v 8:13 | Reagovat

Pasiku, ja davam sexualitu taky na roven lasce. Jenze stejne tak vim (ucili jsme se to ve skole) ze sexualita se objevila kdyz se bunky prestaly mnozit delenim a doslo k pohlavnimu rozmnozovani. Tvurcimu opakovani. A vznikla sexualita. Jako nejsilnejsi vnitrni tvurci pnuti. Nemusi byt telesna. Urcite ne. Ale je to tahoun. Takhle chapu sexualitu taky.

Kazda cnost je vedeni. jo, taky dobry. Buddhisti rikaji ze  "zlo" je zpusobeno nevedenim (nevedomosti) Nekdy primo natrvrdo blbosti :o))

Pricemz zlo je hodne subjektivni zalezitost, ale to je jina vec.

8 radka radka | 12. ledna 2009 v 8:21 | Reagovat

Hanci, ja nevim. Jsem rada ze myslime podobne. Mozna je jemny rozdil ve vnimani. At je laska, sexualita, cokoliva takova nebo makova tak je vnimam pozitivne.  Pro me je to jen vetsi zazitek pokud je i neco vic. Ale neni to pravidlo. Nekdy je to uplne malo. A taky to beru pozitivne. Mozna citim ze kazda z nas  totez vnimame odlisne. A snazim se to vyjadrit. Ukazat to. Protoze to vnimam jako zadadni vec. Vnejsi svet se porad meni. A my ho nejak vnimame. Odrazi se v nas.

Ja nevim jak se odrazi v tobe. nevidim dovnitr. Jen odhaduju z  napsaneho a tapu.

9 hapo hapo | 4. července 2012 v 22:22 | Reagovat

ehm, asi by si to chtělo přečíst ještě jednou (nebo možná i víckrát), protože tenhle komentář je skutečně daleko od toho, jak to Foucault myslel...

10 Pavla Pavla | 16. ledna 2014 v 12:19 | Reagovat

láska je slovo,které se používá v různých významech. Podle Fucaulta neexistuje nic jako láska s velkým L. Nebo to minimálně není předmětem jeho zkoumání a není to vlastně vůbec zkoumatelné.

V tomto smyslu je třeba chápat poslední odstavec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama