Daniel Pitín - Men in the garden/Muži v zahradě(2x a trochu jinak)

9. března 2009 v 23:12 |  Exposure
Daniel Pitín v Hunt Kastner Artworks. Do 28. 3. Privátní historie, převtělení a čas.

Daniel Pitín cestuje v čase, přenáší archivované reálie, znovu je používá, hledá jejich význam v čase. Je to jak fetiš, vidíte věci, které byly všude, dennodenně na očích, používaly se, i proto, že prostě byly jediné. Normované listy stavebního družstva s typickou kresbou povrchu, razítko a na tom chatka jak z krásné idylky nedávné minulosti. V galerii stěna z dnes již pochybných materiálů, které ale stejně používáte na své chatě. Je to přesně ten drobivý rozpadající se druh papundeklu, kterým máte obložené stěny. Konstrukce, na které je namontován, je humpolácká, ale drží a je vaše, udělali jste si to sami, svépomocí, jinak to nejde. Je to takový ten podivný étos a duch těch starých dobrých časů z fotek, které zažloutly do teplých odstínů.
Zteplat a ztmavnout. To je asi nejvýstižnější pojmenování vlivu času na vzpomínky z doby, kdy jste nebyli na světě, nežili jste je a přesto jsou ve vašem vědomí a jsou tam tak jistě a nastálo, že mrazí. Daniel Pitín velmi šetrně přebrušuje zažloutlost, dává jí jasnější kontury, vytahuje symboly, aby je znovu použil, zasadil do situace, která je skutečná, takhle to přece muselo být, určitě to tak vypadalo. Je to v nás, malá část času, na kterou všichni vzpomínáme, je to ošklivé, opoužíváné, staré a domácí. Na všem sedí špína a prach, která tomu dává ten pravý punc. Je to naše vzpomínka, kterou jsme nežili, ale kterou máme stejně v sobě, a nejen pro to, že ty předměty změnily svůj význam a stále tu jsou, používané. Je to vzpomínka, kterou se vracíme obydlovat na svých chatách, snech kreslených na papírech státních inženýrských a stavebních družstev.
A Daniel Pitín to namaloval.
Deník je osobní věc. Podobně jako výběr papíru, který je ale velmi unifikovaný a dobře známý, zažloutlý papír s gramáží 80g/m2, na krajích zaoblený se šimrajícími vlákny, je to ten stejný papír, na který v roce 1917 vytiskl B. Kočí Verhaerenův Mnohonásobný lesk; papír, kterého máte plný sektorový sekretář. Možný bude někde v rohu štempl vašeho závodního pracoviště. V ruce čínské pero, v něm východoněmecký inkoust, který sem tam tuhne rychle a někdy ho rozmáznete otočením listu. To pero neklouže, nepluje ani netančí, na druhou stranu neskřípe a nebojí se. Venku se otepluje i když začíná podzim.
Vladimíre? …promiňte, zrovna jsem na odchodu.
z diáře Daniela Pitína (1967 - 1972)
On vezme do ruky ten samý papír, to samé pero, vytvoří autentický rukopisu řízlý prvorepublikovou školou a začne psát deník člověka, který žil předtím, než se narodil, vytvoří jeho osobní rozpoznatelnou identitu a dokáže ji žít na papíře, tak se do ní vsáknout, sednout si třeba za ten samý psací stůl, který jako rodinné stříbro zbyl. Vrže úplně stejně jako vždycky, je teplý a zosobněný. Jak tohle může zvládnout?
Fotky jsou převzté ze stránek Hunt Kastner Artworks, jednak to nešlo vyfotit líp a druhak se vybil foťák.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama