(Současná) filosofie a jazyk

3. května 2009 v 20:22 |  Reflexe
1. Úvod
2. Stručný přehled vývoje filosofického zkoumání jazyka
3. Filosofie a jazyk ve 20. století
4. Ludwig Wittgenstein
5. Filosofie jazyka po Ludwigu Wittgensteinovi
6. Závěr
7. Poznámky
8. Použitá literatura

1. Úvod
Jazyk a filosofie jsou spolu úzce spjaty, proto je velmi těžké popsat jejich vztah. Filosofie může své zkoumaní zprostředkovat pouze nějakým široce známým dorozumívacím systémem, jedním z nich je jazyk. Ten se do určité míry může díky filosofii více rozvíjet, vznikají nové termíny, nová slovní spojení a upřesňuje se význam jednotlivých slov. Filosofie se většinu času své existence jazykem zabývala, snažila se ho charakterizovat, najít jeho vlastnosti a potenciál, snažila se jej popsat pomocí slovníků, zařadit ho do různých myšlenkových a komunikačních systémů či konvencí, v neposlední řadě se filosofie snažila najít původ jazyka, jeho kořeny a ty pak porovnat s domněnkami o vzniku civilizací, humanity a potažmo člověka vůbec. Filosofický pohled na jazyk se v průběhu času měnil, od hledání prapůvodního jazyka a jazyka magického ve starém Řecku a raném křesťanství, přes kabalistickou kombinatoriku, až po současná strukturalistická zkoumaní. Zaměřím se pouze na téma jazyk a moderní (současná) filosofie.


2. Stručný přehled vývoje filosofického zkoumání jazyka
Historií nejen filosofického zkoumání jazyka se zabývá Umberto Eco ve své knize Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Kniha je členěna chronologicky a do detailu popisuje různé myšlenkové proudy a směry zabývající se jazykem. Jednotlivé myslitele dává
do společných kontextů, ale neporovnává myšlenkové směry.
Zkoumání jazyka začíná dle Eca u židovských mystiků, především kabalistů. Ti se mimo jiné snažili najít dokonalý jazyk, jehož pomocí komunikoval Bůh s Adamem a jímž pojmenovával Adam vše kolem. Někteří jdou až do úplných kořenů, kdy se pokoušejí najít úplně první jazyk, kterým promluvil dle tradice Bůh v prvním okamžiku tvorby světa. Jako jeden z prvních filosofů/mystiků je uváděn Abulafija, který vytvořil první matrice všech možných jazyků pomocí kombinatoriky; tvrdí také, že hebrejština je velmi blízká prajazyku, používá stejně jako on 22 písmen, avšak její gramatika a jiná specifika jsou již na jiné úrovni. Hebrejština vznikla konvenčním používáním, zesvětštěním prapůvodního "posvátného" jazyka, kterým je prý sepsána tzv. "věčná tóra".
Od hledání prapůvodního jazyka se dále posouvá k hledání jazyka, který by ideálně vyjádřil myšlenku, náladu, pocit a smysl popisovaného objektu. Dante Alighieri ve svém díle
O rodném jazyce tyto vlastnosti připisuje "vulgari eloquieta" - lidové řeči. Předností "vulgari eloquieta" je především snadné osvojení, je tedy lehce šiřitelný, srozumitelný a neklade
na mluvčího ani posluchače přílišné nároky. Pro Danteho je schopnost použít jazyk důležitější než jeho samotná struktura - gramatika, kterou označuje jako "locutio secundaria". Svým přístupem je tam v ostrém rozporu s mnoha filosofy 20. století, především s Ludwigem Wittgensteinem nebo Jaroslavem Peregrinem, který ve struktuře jazyka spatřuje strukturu světa: "Vezme-li tedy filosof "do jedné ruky" svět a "do druhé ruky" jazyk, pak zjistí, že mu struktury obou nutně splývají - jakmile svět "uchopí do ruky", uchopí ho nutně prostřednictvím jazyka, a takto uchopený svět pak nemůže nemít strukturu, která se nachází
i v jazyce.
" 1)
V italské renesanci se opět vrací propojení kombinatoriky a jazyka. Raiumd Lullus publikuje svou Ars Magna - soubor kotoučů, které generují nová slova, jejich spojení a tedy nové významy. Lullus se prohlašuje za objevitele původní matrice všech jazyků, i těch, které se dosud nepočítají. Giordano Bruno však jeho kombinatoriku omezí pouze na srozumitelné výrazy a výrazy o kterých víme, že jsou pravdivé. Upozorňuje však, že pravdivost výrazů se může měnit, stejně tak struktura jazyka, a proto klade velký důraz na gramatiku, která by měla být logická, stručná a dobře osvojitelná.
Lehkou osvojitelnost gramatických pravidel požaduje i Jan Ámos Komenský. Ve svých didaktických dílech prohlašuje, že jazyk vychází ze zkušeností daného člověka. Jazyku se tedy člověk naučí nejlépe příkladem, podobnou teorii rozvíjí i Ludwig Wittgenstein ve své Hnědé knize. Komenský je již na hraně scholastiky a nové metody výuky, především co se jazyka týče. Scholastika, především gotická a raně renesanční, vyučovala jazyk především pomocí vokabulářů - většinou veršovaných knih obsahujících všechny důležité pojmy a tvrzení z určitého vědního oboru dané do veršů, aby se lépe pamatovaly. V Čechách tyto knihy tvořil Bartoloměj z Chlumce (Glosář, Vokabulář, Bohemář).
Další vývoj evropského zkoumání je ovlivněn kontaktem s jinými civilizacemi. Velkou zásluhu v poznávání orientálních nebo starých řečí a písem má Athanasius Kirchner, německý jezuita zkoumající egyptské hieroglyfy a čínské písmo. Kirchner považuje piktogramy
za ideální písmo a dorozumívací jazyk, především díky jeho jednoduchosti. Hieroglyfy také považuje za strážce tajemství, jazyk jimi zaznamenaný je pro něj jazykem magickým, protože je skryt, má v sobě tajemství. Se svým dalším studiem se však Kirchner dostává k čínským ideogramům. Ty jsou pro něj sice složitější, zato ukazují lépe jeho teorii univerzální srozumitelnosti. Tvrdí, že jazyky (gramatiky) jsou dílem národů, zato písmo by mělo být univerzálně srozumitelné. Tato teze je potvrzena tím, že stejné písmo používají v té době Číňané, Korejci, Japonci a další východoasijské národy. Každý z těchto národů však znaky čte trochu jinak a také gramatiku má jinou. Písmo tedy tvoří důležitý komunikační prvek
mezi národy.
Moderní filosofie svůj zájem o jazyk přesouvá z pole hledání dokonalosti a univerzality na pole popsání jeho vlastností, vzniku a tvorby výrazů. Katalogizací jazyků a tvorbou jazykových stromů se jako jeden z prvních zabýval John Wilkins, autor Eseje o skutečné podstatě a filosofickém jazyce. Wilkins se také snaží najít prapůvodní jazyk, ale nepoužívá již logiku nebo kombinatoriku, zajímá se spíše o kulturu a literaturu, objevuje podobnosti mezi indickými a evropskými jazyky, ty pak uspořádává do jazykových stromů, ne nepodobným těm, jaké známe dnes. Do jakýchsi významových stromů člení i další jazyky, snaží se vytvořit apriorní filosofický jazyk, ve kterém "slovo obsahuje všechny vlastnosti popisované věci", proto "znám slovo - jednoduše z něj zjistím význam". Wilkins se inspiruje Platonovým učením o idejích, tvoří nejdříve nadřazené výrazy jako například "zvířata", těm vždy přiřadí písmeno, například A, "zvířata" dále dělí např. na "rychlé" a "pomalé", každá ze skupin dostane opět jedno písmeno (B a C), "pomalá" se dají dělit na "s krunýřem" a "bez nohou", opět těmto skupinám přidělí písmena (D a E), dále pokračuje v dělení např. na "želva sloní" a "želva zelenavá", těm opět přidělí písmena (F a G), "želva zelenavá" se tak řekne ACDG (zvíře, pomalé, s krunýřem, želva zelená). Výtky k těmto apriorním filosofickým jazykům měli již Wilkinsonovi součastníci, vadila jim především složitost systému na naučení a pak také nesrozumitelnost a nevyslovitelnost koncových slov. Je však třeba dodat, že John Wilkins předznačil, jak bude vypadat zařazovaní znalostí a jiných poznatků do systémů, například katalogizace živočichů v biologii. O jeho práci se dále opírali například encyklopedisté.
Strukturováním jazyka se zabýval i Gottfried Wilhelm Leibniz, který ve svém katalogizování a abstrahování došel až téměř k tomu, co dnes nazýváme binárním kódem, tedy jazykem, kterým programujeme počítače. Šlo o jazyk umělý, který měl však zohledňovat popisované objekty a především měl být jednoduše srozumitelný a zapsatelný.

3. Filosofie a jazyk ve 20. století
Ve 20. století se filosofický pohled na jazyk proměňuje. Filosofie se snaží popsat jak samotný jazyk jako dorozumívací systém, tak například jeho vliv na komunikaci a nazírání na svět skrze jazyk samotný. Je nutné brát zřetel také na to, že se od filosofie v této době odloučila řada věd, které se zabývají jazykem buď přímo, nebo alespoň uvažují o některých jeho aspektech.
Z nově vzniklých věd se o jazyk zajímá především lingvistika, která se ve svých dalších oborech zabírá například jazykovým systémem, větnou skladbou a spisovným nebo nespisovným jazykem. Lingvistika tak kodifikuje určitou část jazyka jako vyšší, lepší k všeobecné komunikaci veřejnosti, obecně uznávanou a úředně platnou, tedy spisovný jazyk. Na druhou stranu tím vymezuje prostor pro nespisovný, "hovorový jazyk". Hovorovým jazykem pak míní ten, který je možné běžně slyšet v našem okolí, který nemusí vždy dbát kodifikovaných pravidel. Do nespisovného jazyka například spadají i nářečí či různé argoty nebo i některé technické termíny. Lingvistika tedy tvoří jazykový systém a snaží se také definovat situace, ve kterých je možné použít vhodné výrazové prostředky. Snaží se vnést pořádek do každodenního užívání jazyka.
Další vědou, která se pohybuje na poli jazyka, je sémiotika - nauka o významech. Ta se jazykem zaobírá okrajově, přesto velmi ovlivnila jeho zkoumání. Dodnes používá sémiotika dělení významů dle svého zakladatele Charlese Pierce, tedy na ikony, indexy a symboly. Ikony se v jazyce objevují především ve formě zvukomalby nebo citoslovcí. Indexy se v jazyce uplatňují při označení mluvčího nebo toho, o kterém se hovoří. Symboly však v jazyce hrají nemalou roli. Většinu slov lze považovat za symboly, jelikož symbol dle své definice vzniká na základě konvence, význam symbolu je s jeho pomocí popisovaným objektem spojen relativně náhodně. Slova-symboly jsou tedy ta, která nevznikla na základě zvukomalby, ale která vznikla konvenčně, tedy obecnou dohodou, může to být například slovo strom nebo žebřík. Symboly mohou být i různá ustálená slovní spojení, například bílá holubice. V hledání významu slov a jeho vzniku doplňuje sémiotiku sémantika, ta se specializuje právě na význam jednotlivých slov. O obou vědách pojednává například Umberto Eco v knihách I limiti dell´interpretazione (Meze interpretace), Trattato di semiotica generale (O sémiotice), Semiotica e filosofia del linguaggio (Sémiotika a filosofie jazyka), Kant e l´ornitorico (Kant a Platypus: Eseje o jazyce a poznání). Své poznatky čerpá Eco především z důkladného studia starší literatury, vždy se snaží poukázat na pluralitu názorů ve všech dějinných období, tedy i názorů na jazyk. V knize O sémiotice se nevěnuje pouze jazyku psanému nebo mluvenému, ale i jazyku uměleckému, básnickému a samozřejmě symbolice.
Další z významných sémiotiků byl Roland Barthes, který se snažil na jazyk aplikovat strukturalistickou teorii diskurzů. Význam každého daného slova je tedy dán celkovým kontextem jeho možných podvýznamů, použití, slovních spojení atd. Význam slov se proto kdykoliv mění a nikdy není stejný, abychom ho pochopili, museli bychom znát všechny případy, kdy bylo a je používáno. Diskurz jednotlivých slov uplatnil ve své knize Dějiny sexuality II. Michel Foucault, který jí věnoval zkoumání slov afrodisia, chrésis a emkrateia. Zkoumání slov a jejich použití limitoval Foucault pouze na krátké období klasické řecké filosofie, tedy zhruba mezi 5. a 2. století př. n. l., snažil se zjistit jejich dobový diskurz, možnosti použití v různých kontextech a spojeních, například u Platona, Xenofóna a Hippokrata. Tento styl analytické práce se uchytil i současné strukturalistické sémiotice.

4. Ludwig Wittgenstein
Podobný pohled na utváření významů slov pak do velké míry splývá s názory Ludwiga Wittgensteina, které prezentoval ve své Hnědé knize. Celý jazyk a tedy i význam slov zde Wittgenstein prezentuje jako hru. Je zde patrný vliv nastoupivší psychologie, sociologie
a jejich teorie her (později také zavedena Johnem von Neumannem a Oskarem Morgensternem do matematiky). Jazyk je tedy natolik variabilní, kolik má "hráčů", uživatelů. Jeho pravidla jsou proměnná v čase a v různých situacích, mohou být subjektivně vykládána a užívána. Jaroslav Peregrin popisuje toto zkoumaní slovy: "Z tohoto důvodu si Wittgenstein ve svých pozdních pracích nevšímá toho, že chceme-li pochopit jazyk, musíme se soustředit na naše >jazykové hry<: říká současně i to, že pozornost je třeba věnovat i pravidlům těchto her. Význam výrazu je totiž podle něj dán v podstatě souborem pravidel, která tento výraz začleňují do soustavy jazyka."2) Úkolem filosofa tedy je pomocí nalezených pravidel jazyka najít i pravidla světa. "Do centra filosofie se dostává formální logika, nahlížená jako prostředek odhalení >pravé struktury< jazyka, a v důsledku toho i >pravé struktury< světa."3)
Zde může nastat problém s pozicí filosofa v této struktuře; jak struktuře jazyka, tak světa. Je možné, aby někdo dokázal najít univerzální a nikým nezpochybnitelné vztahy, jestliže je sám součástí neustálých proměn zkoumaného systému? Wittgenstein proto ve svém bádání zavádí pojem transcendentálního ega. Toto ego však neexistuje zároveň vně a uvnitř systému, ale přímo na dělící čáře, na hraně, horizontu. Z této pozice se pak snaží popsat svět, do kterého nezasahuje, ale přesto je pro něj blízký. Jedině tak lze podle Wittgensteina dosáhnout objektivnosti úsudku. To je však v rozporu s tvrzením Jaroslava Peregrina, který požaduje bytí "v jazyce", tedy jako jeho aktivní součást. Jazyk je pro něj informativním médiem k poznání světa. Proto je v opozici vůči dalšímu Wittgensteinovu konstruktu a totiž transcendentálnímu jazyku, tedy jazyku stojícímu stejně jako transcendentální ego na hraně světa. Tento jazyk je pro Wittgensteina jazykem o světě. Oba filosofové tedy došli k podobnému závěru, jazyk je nositelem informací o světě; oba se k němu však dostávají z opačných stran.
Wittgensteinovým pojmem transcendentálního ega se také zaobíral Ernst Gellner v knize Jazyk a samota. Upozorňuje na osamocenost a izolovanost ega na hranici. Domnívá se, že Wittgenstein spolu s tímto egem izoluje i jednotlivá "fakta". "Kromě samoty jedince, omezeného limity vlastního precepčního pole, které ani nemůže vidět, natož transcendovat, je tu také odcizení nevýslovně deprimujícího jazyka, omezeného na fotokopírování izolovaných "fakt" a jejich mechanické sčítání."4) Ernst Gellner však nezohledňuje některé z tezí obsažených ve Witgensteinově Tractus-logico philosophicus5), především na body 3.326 "Abychom ve znaku rozpoznali symbol, musíme sledovat jeho smysluplné použití." a 4.04 "Na větě se toho musí dát rozlišit právě tolik jako na situaci, kterou znázorňuje. Obě musejí mít stejnou omickou (matematickou) rozrůzněnost." Gellnerovo tvrzení by bylo v kontextu Tractatu správné jedině tehdy, byl-li ten tento "fakt" nevyslovitelný, tedy jasně zřejmý, popsatelný ale jinak neoznačitelný. A právě ona nemožnost sdělení faktu, jako pravdy, je největším problémem Tractatu. Nutno však podotknout, že se v historii objevilo více zmínek o nevyslovitelných jsoucnech, například taoistickém pojmu "tao" nebo i Kantových "věcech o sobě".

5. Filosofie jazyka po Ludwigu Wittgensteinovi
Na teorii jazykových her navázal John Langshaw Austin, který zavedl termín "jazykový akt". Jazykový akt pomáhá k určení smyslu věty či slova. Dalo by se říci, že určuje pozici mluvčího k posluchači. Daná věta tak dává smysl především pro tyto dva účastníky dialogu a vytržena z kontextu může mít smysl úplně jiný. Těchto metod může zneužívat například reklama, alespoň podle tvrzení Jürgena Habermase. Ten považuje za hlavní funkci jazyka komunikaci. Komunikativnost, tedy předpoklad k jazyku, má člověk vrozenou, je součástí jeho humanity. Znalost jazyka a jeho použití podle Habermase lidi spojuje a ukazuje jim jejich rovnost. Opakem je instrumentální použití jazyka, jak už bylo zmíněno například v reklamě nebo v politické kampani. V něm je totiž pozice řečníka a posluchače dána účelově.
Do filosofie jazyka velmi zasáhl tzv. Vídeňský kroužek, který dále rozvíjel myšlenky Ludwiga Wittgensteina a Johna Langshawa Austina. Teorii řečových aktů aplikoval
na Wittgensteinovy teze o pravdivosti. Filosof proto musí jasně definovat pozice mluvčích, jejich vztah a roli v jazyce, aby mohl určit objektivní pravdivost tvrzení. Pravidla jazyka jsou proto notně rozvolněna, víceméně závisejí na domluvě účastníků. A právě tímto rozvolněním pravidel dochází k tomu, že není možné dojít k objektivní pravdě, ani úplné shodě mezi mluvčím a posluchačem. Posluchač se proto může jen na základě určité tradice domnívat, co mu vlastně mluvčí sděluje. K tomuto radikální závěru došel Willard van Orman Quine. Předchozí filosofové z části vycházeli z dědictví Ludwiga Wittgenstina. K tomu se však zády postavil Richard Rorty, především tezí, že jazyk jako soubor slov - výrazů rozhodně nemusí korespondovat s realitou, že si může žít vlastním životem. Jazyk je tedy tak pravdivý, jak plní svou funkci, tedy zprostředkovávat komunikaci. Musí také vyhovovat požadavkům těch, kteří jej používají. Podle Rortyho proto musí docházet k stálému obměňování jazyků, aby dokázali držet krok s požadavky svých uživatelů, tedy, aby byli univerzálněji srozumitelné. Modernizaci jazyků mají provést nikoliv filosofové, ale spisovatelé.

6. Závěr
Zobecněním problémů Wittgensteinových tezí se můžeme dostat k situaci současné filosofie
a jazyka. Především do nevyjasněných styčných bodů těchto dvou systémů a do peripetií filosofického poznání jazyka. Jestliže se příliš zaměří na jazykový systém, sklouzává často
ke gramatice a zapomíná na význam slova a jeho relativní pozici ve zkoumaném systému. Jestliže se naopak zabírá více jednotlivými slovy, stává se tato filosofie nesrozumitelnou a opomíjí strukturu jazyka s jeho specifickými vlastnostmi a nepravidelnostmi. I proto vznikly vědní obory jako sémiotika, lingvistika atd.
"K návratu vidět jazyk nikoliv jako soustavu pojmenování, ale jako určitou lidskou dovednost. Jenomže teď se musíme ptát nikoliv na to, jak je tato dovednost strukturována (tj. jak
a z jakého souboru elementárních komponent je postavena), ale po tom, k čemu nám tato dovednost - a zejména její komponenty slouží.
"6) Takto předznačuje budoucí vývoj filosofie Jaroslav Peregrin. Pozornost filosofů se opět navrací k jazyku jako nositeli specificky tvořené informace a k pochopení jeho použití a funkcí jako je například určování sociálních, kulturních a dalších skupin.
Mnohé z poznatků filosofie přejímá a dále rozvádí poesie, například Ernst Jandl nebo Christian Morgenstern. Zvukem jako nositelem informací se zabývá současná hudba (John Cage, žánr noise), sdělením obrazu či písma pak vizuální umění (Jan Šerých, hnutí lettristů).

7. Poznámky
1)Peregrin, Jaroslav: Filosofie a Jazyka; Triton, Praha 2003 Str. 47
2)Peregrin, Jaroslav: Filosofie a Jazyka; Triton, Praha 2003 Str. 77
3)Peregrin, Jaroslav: Filosofie a Jazyka; Triton, Praha 2003 Str. 99
4)Gellner, Ernst: Jazyk a samota, Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema; CDK, Praha 2005.
5)Wittgenstein, Ludwig: Tractatus logico-philosophicus; Oikoymenh, Praha 2008.
6)Peregrin, Jaroslav: Filosofie a Jazyka; Triton, Praha 2003, str. 73.

8. Použitá literatura
Eco, Umberto:Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře; Nakladatelství lidové noviny, Praha 2003
Wittgenstein, Ludwig: Modrá a Hnědá kniha; Filosofia, Praha 2006
Wittgenstein, Ludwig: Tractatus logico-philosophicus; Oikoymenh, Praha 2008
Wittgenstein, Ludwig: Filosofická zkoumání; Filosofia, Praha 1993
Heaton, John M.: Wittgenstein a psychoanalýza; Triton, 2005
Gellner, Ernst: Jazyk a samota, Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema; CDK, Praha 2005
Peregrin, Jaroslav: Filosofie a Jazyka; Triton, Praha 2003
Foucault, Michel: Dějiny sexuality II. Užívání slatí; Hermann a synové, Praha 2003
Alighieri, Dante: O rodném jazyce; Oikoymenh, Praha 2004
Blecha, Ivan: Filosofie; Nakladatelstí Olomouc, Olomouc 2004

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 legalizaceslova legalizaceslova | 7. prosince 2012 v 10:56 | Reagovat

Měl jste blog o Wittgensteinovi.
Zkuste se podívat, a zabrat případně, na tohle:
http://legalizaceslova.blog.cz/1212/snad-sem-na-blogy-dochazeji-studenti-mozna-i-takovi-jini-kteri
Dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama