Česká malba 80. let (1984-95)

14. listopadu 2010 v 14:19 |  Exposure
80tky
Čím dál tím víc mě baví si tu výstavu spojovat s periferií.

Všude je nějaké centrum a nějaká periferie. Popsat vztah centra a periferie je velmi složitý, do jaký míry se ovlivňují, jakým směrem proudí myšlenky apod. Velmi zajímavý by pro mě bylo interpretovat tu výstavu z pohledu Aloise Riegla, jasně, ten pán umřel už 1905, ale... Jeho práce Die spätrömische Kunstindustrie nach den Funden in Österreich-Ungarn dargestellt je opravdu hodně zajímavá (česky nevyšla, ale máme ji v knihovně v originále, bohužel jen v lístkové katalogu). Riegl právě popisuje vztah umění centra a periferie konkrétně v období "úpadku" Římské říše. Centrum je jasný - Řím, periferie také - povětšinou germánské provincie. Aktualizujme proto tuhle konstelaci na konec 80. let. Centrum - západní Evropa, periferie - my.
Velmi stručně lze popsat umění v centru jako to kýžené, to chtěné a to TOP, k čemu se má vzhlížet (tím je dán první vztah, periferie se vzhlíží v centru a naopak - periferie si snaží pomocí make-upu navodit podobu centra, centrum se v periferii vzhlíží jako v zrcadle a utvrzuje se tak ve svém výjimečném postavení). Nutno však podotknout, že centrum bývá dost často institucionalizováno. To v sobě samozřejmě nese i určité zkostnatění, ustálení jak pojmů tak výrazů.
Periferie vědomě dohání centrum, je na něm závislá jako hlavní zdroji inovace a inspirace. Její umění zřejmě není, necítí se být natolik silným by přetáhlo centrum (což se stejně jednou stane). Tato závislost a vzhlížení je pro mě velmi důležitá. Ve Waňkovce bych ji viděl jako vzhlížení k Západu, k jeho zdánlivě svobodné postmodernitě, pluralitě názorů a stylů apod. Prostě toho, co se u nás nedostávalo. Proto z vystavovaných obrazů cítím nutkání vyrovnat se vzoru - centru.Vidím ho třeba v monochromech pana Kvíčaly, expresivitě a nutkavosti u Stratila či přiznávaný inspiraci a pana Diviše a Davida k postmoderně. Ale je to stále to okoukávání, to rozjařené poznávání toho, co centrum vlastně je a co nabízí a snaha o přetáhnutí toho, co na centru máme také rádi k nám.Čili tam dochází k buď za a) dialogu, kdy si centrum povídá s periferií, byť trochu mentorsky a přehlíživě, nebo za b) inspiračnímu toku jednou stranou centrum>periferie, kdy centrum periferii moc nevnímá a nehledá v ní svou samotnou obrodu.
Když to shrnu. Česká malba oněch nostalgických časů, kdy každý mluvil s každým, je jasným nahlížením přes zeď do prozatím uzavřených zahrad štěstím oplývajícího centra, které se postupně mění v uvědomělé poznávání, to se logicky nemohlo vyhnout nápodobě a radostnému probíhání po již připravených a vydlážděných cestičkách oněch rajských zahrad, když už se nám povedlo se skrze ty zdi prokousat. Jsem za tu výstavu opravdu rád, ukazuje nám naši provinčnost, malost a jasnou lokálnost. Ale mě prostě zároveň baví to, jak to z těch věcí stříká, ta radost nově obnoveného, byť nedokonale napodobeného, ta živelnost a žitelnost. I proto si myslím, že životnost periferie je delší než životnost centra, právě pro tu radost a motivaci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kett * Kett * | Web | 14. listopadu 2010 v 14:25 | Reagovat

zajímavé

2 ♥Kaja♫ ♥Kaja♫ | Web | 14. listopadu 2010 v 14:28 | Reagovat

Prihlás sa u mňa na blogu ňa súťaž o naj fotografiu prírody!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama